Melancholy Da Vista:Stěny vypolstrovaného pokoje 1

4. září 2009 v 17:14 | JackieOnyxis |  Story

Seděl v ozářené vypolstrované místnosti ve svěrací kazajce. Nehýbal se, vypadal jako socha, žádný pohyb ani mrknutí víčka. Pouze upřeně hleděl na protější zeď a přemýšlel.
Všechno se mu zdálo tak dokonalé. Kožené bílé vypoulené čtverce které byly na stěnách i na zemi mu připadali naprosto geniální, stejně jako celá místnost, i svěrací kazajka. Potuloval se myšlenkami za hranicemi dokonalosti, logiky a inteligence. Přemýšlel co tady vlastně dělá. I když miloval jak s ostatními někdo zachází jako se šílenci, tušil, že tu nemá co dělat. Musel se nepatrně, potichu zahihňat.
Bylo ironií že lékaři si o něm mysleli to samé, nemá tu co dělat. Trpí přece jen slabou psychickou poruchou, ale pro to nepotřebuje být zajištěn! Ach jak byli zoufalí.Nastal čas začít se chovat jako vystresovaný normální občan co je ze všeho v šoku, hlavně z toho co udělal. Zvednul hlavu a rozhlédnul se, nasadil mírně ublížený pohled a začal se nahlas ptát: "Co tu dělám?!Halooo?!!Slyší mě někdo?!". Stěží zadržoval smích ale snažil se aby to nebylo vidět.

"Co se stalo?! Já to nechtěl udělat! Věřte mi!!". Hraně, ale velmi přesvědčivě panikařil.

Nic a nikdo se neozval, snad kdyby sebou trochu zaházel ve svěrací kazajce. Udělal to a konečně!

Na chodbě se ozvaly kroky. Opět začal něco křičet, ale nijak histericky avšak stále procítěně, aby ho vážně neoznačili za blázna. S blížícími se kroky měl nutkání se vítězně ušklíbnout nebo se potichu zasmát, věděl ale, že to nesmí udělat.Věděl kdo přijde. Věděl to vždycky!

,,Já přece nejsem blázen!!!Pusťte mě!".Dál křičel a vlivem toho kroky na chodbě zrychlily. Klapnul zámek u dveří vypolstrované místnosti a vešla mile vyhlížející slečna, bylo jí zhruba kolem 28, měla dlouhé hnědé vlasy které však byli sepnuté do úhledného drdolu, na špičatém nose posazené elegantní brýle a celkově působila tak, že nemohla dělat nic jiného než právě psychiatričku.

"Uklidněte se Mele….", ozval se její milý hlas.
Podíval se na ní přes své tmavě hnědé vlasy a zašeptal.
,,Já jsem klidný..jen..nechápu proč tu jsem..nic si nepamatuji. Měl bych být v nemocnici a ne tady!".

MUDr.Kate Frainová, jak měla na jmenovce na svém dlouhém sněhobílém doktorském plášti, na něj poněkud starostlivě a snad i soucitně pohlédla: ,,Mele jste tady, protože jste zabil člověka.. ovšem…nemůžete za to. Prokázala se u vás jistá… psychická nemoc, která sice není škodlivá, ale jen v případě pokud budete brát potřebné prášky. Vy jste ty prášky bohužel neměl a dostal jste se do jistého stavu, ve kterém nevíte co děláte.

Nechci vás vyděsit, ale ten záchvat nebyl pěkný. V této místnosti jste pro to, aby jste si neublížil. My mezitím zajišťujeme materiály pro potřebnou léčbu, ale věřím že se z toho bez problémů dostanete a budete moci jít domů". Pokusil se smutně usmát,nejprve měl strach že to nedokáže zahrát, momentálně měl totiž chuť se z plna hrdla smát a smát, naštěstí jeho herecké schopnosti byly skvělé.
,,Doktorko, prosím. Mluvte na rovinu a řekněte mi, co jsem udělal? Jak..jak jsem ho zabil?". Začal se mu třást hlas, doktorka to nejspíš považovala za nával emocí. Ano nával emocí to byl, nikoli však lítosti, ale vzrušení z toho co udělal.

,,Vážně to chcete vědět?", zeptala se starostlivě.

,,Ano chci…."Odpověděl bez váhání tiše. Doktorka.Frainová si sundala brýle, protřela si oči a povzdechla: ,,Nevíme jak jste se tam ocitl, policie také nic nezjistila a jediný kdo by nám to mohl říct jste vy, ovšem vy si nic patrně nepamatujete..jak jsem řekla, chytil jste nečekaný záchvat. Házel jste sebou sem a tam a popadl nůž. Dál si to snad dokážete domyslet, ale rozhodně za to nemůžete, Mele."

Nepatrně kývnul a hrál naprosto šokovaného, měl však dosti smíšené pocity. Jak krásně mu říkala ale byl by mnohem radši kdyby mu říkala pravým jménem… Melancholy…. Melancholy Da Vista! Žádný Mel Peterson!!! Ten je dávno mrtvý!!

Naštěstí své myšlenky ani pocity nedal najevo, ostatně jako vždycky. Chvíli mlčel, hleděl k zemi a potom opět zvednul hlavu ke Kate Frainové:,,Doktorko… děkuju. Ještě mám ale poslední otázku… jak dlouho tu budu muset ještě být?".


,,Pokud vše půjde jak má, zítra opustíte tuhle místnost a nastěhujeme vás do vašeho vlastního pokoje", řekla bez váhaní, začínala se ale kdesi uvnitř cítit dost zvláštně, když po chvíli opouštěla místnost.Ten pacient, Mel Peterson….na ní působil divně…velmi divně.

Dlouho po tom co za sebou zavřela, provrtával dveře očima a přemýšlel.
,,Udělat ze sebe šílence nebo ne?" Olíznul si rty. Lákala ho představa že všechny k smrti vyděsí a pak prostě uteče, to by pro něj nebyl nejmenší problém. Navíc, v životě neslyšel takovou hloupost jako to, co právě slyšel z úst doktorky. Patrně absolutně neuměla lhát skutečně nevinným pacientům a proto jí dá lekci na kterou nezapomene do konce života.

Narovnal se ze strnulého shrbení a opřel si temeno hlavy o stěnu, pohlédnul do světel nad sebou a vlasy které měl doposud ve tváři mu jemně sjely a odhalily se ztrápené šílenecké chladné tmavě hnědé oči s černými linkami na víčkách. Vážně nedokázal pochopit jak to, že si o něm mysleli že má jakési druhy záchvatů když je to tak směšné! Sami si lhali! Nicméně, přestal to řešit. Dokud mu to hraje do karet, ať si lékaři myslí co chtějí. Bude velmi rád když je vyvede z jejich trapného omylu, nebyla by to pro něj zábava, jen tak časem být propuštěn z blázince.
Vždyť to nebylo tolik rozdílné, být propuštěn nebo utéct, byly to akorát různé druhy odchodů. Zavrtěl sám nad sebou pobaveně hlavou: ,,Zatracená filozofie..leze mi na mozek".,Zašeptal potichu a protáhnul si pohybem hlavy krk, měl sice tahle "bezpečnostní" opatření rád, ale mnohem radši by se právě teď protáhnul.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama