Melancholy Da Vista:Stěny vypolstrovaného pokoje 2

4. září 2009 v 17:15 | JackieOnyxis |  Story

MUDr.Kate Frainová měla dost zvláštní pocity když opustila jeho místnost. Na chvíli jí opravdu přišel psychopatický. Jakoby se dívala na vraha, na skutečného vraha! A ne na nevinného! Jenže její pocity museli jít stranou. Musela se soustředit na fakta a fakta byla taková že byl skoro naprosto v pořádku. Možná jí děsila jen ta jeho zvláštní nemoc kterou zatím nikdo nedokázal správně popsat. Ano, tím to určitě bude, kde u koho by tato představa o záhadné nemoci vyvolala podobné pocity.
Vešla do své kanceláře a posadila se unaveně do křesla za stolem a hodila záznamy na jeho povrch. Sundala si elegantním pohybem brýle,položila je vedle, protřela si oči a nepatrně zívnula:,,Musím si vzít dovolenou v nejbližší době. Už jsem z těch cvoků kolem přetažená" Řekla a nasadila si zpátky brýle. Vstala za účelem že si udělá kafe.
Pracovala v poslední době dlouho, strašně dlouho, někdy i do noci. Mela Petersona jí dali na starost, měla o jeho nemoci zjistit co nejvíc, sledovat ho,vyslýchat ho a nakonec ho propustit nebo ho dát do jeho vlastního pokoje pokud budou výsledky skvělé, což se zdálo že jsou.
Stejně ji ale jedna věc pořád nezapadla. Co v oné nemoci zapříčinilo ztrátu paměti, šok? Zavrtěla hlavou, dnes chtěla jít už domů a zase se zabývala pacienty!
,,Dost Kate!!Dej si pohov…nebo ti z nich brzo přeskočí a skončíš tady taky" Nabádala se a odnesla si své hotové kafe do křesla kde ho dlouho míchala lžící než se dalo v pořádku vypít. Neubránila se ale zase svým myšlenkovým pochodům.
Bylo jí ho líto. Začala chápat jak se asi může cítit a přitom jí dost zamrazilo.V jeho situaci by být opravdu nechtěla. Jaké to asi bylo? Být v blázinci za něco, za co vlastně ani nemůže kvůli nemoci, která způsobuje že není až tak úplně normální.

Položila šálek kafe na stůl a zahleděla se do okna. Musí to pro něj být hrozné. Po chvíli se zvedla, přešla k věšáku co měla v kanceláři, sundala si svůj bílý plášť, oblékla si místo něj elegantní černý kabátek, ještě něco málo poklidila a vydala se domů. No co, chvíli to bez ní vydrží, mají tam spoustu jiných a rozhodně lepších psychiatrů než je ona.
Ještě štěstí že si ten den domluvila brzký odchod ale se slibem, že se podívá po záznamech o Melu Petersonovi.
Rozloučila se po cestě s pár kolegy, vyšla na čerstvý vzduch a okamžitě se jí neskutečně ulevilo, ostatně jako vždy když opouštěla tento strašný, světem zapomenutý ústav.
Tu práci nesnášela. I když si udělala více vysokých škol, v nemocnici nemohla najít místo a tak se vydala sem. Celou dobu si ale plánovala že časem odejde. Nebylo pro ni lehké snášet tohle pracovní místo plné maniaků, vězeňských psychopatů co někoho s potěšením zabili, z šoku nemluvících lidí jejichž příběhy nejsou doposud vypátrány a perverzních úchylů co znásilnily nespočet malých dětí a žen. Bylo jí z toho špatně. Nebyl to pouhopouhý blázinec.
Měl několik oddělení, od smrtelně nebezpečných lidí až po pomatené šílence. Za svou krátkou kariéru už toho viděla dost, Mel Peterson pro ni ale byl nevšední pacient. Působil tak zvláštně, naivně, ale zároveň sebejistě. Jakoby si snad pamatoval a věděl co udělal.
Zakroutila hlavou. Opět jí čeřily myšlenky věci, které řešit nechtěla. Je to jen další pacient a nebude poslední. S nemocemi které způsobují psychické záchvaty se už setkala, sice ne úplně s takovou jaká byla u něj, ale setkala.
Povzdechla si, ani doma si neodpočine od práce, bude zase celý večer pročítat spisy o bláznech a psychopatech, rozhodovat kdo by mohl být normální, kdo tam musí zůstat, kdo za ní bude chodit do ordinace, kdo půjde jen k psychologovi, když těch bylo po málu. Nejčastěji byla nucena posílat lidi do věznic s vysokou ostrahou, neboť ani blázinec nebyl pro pacienty takového kalibr dostatečný. I z nich se totiž už mnoha nebezpečným pacientům podařilo utéct. Sice je vždy do několika dnů, často i hodin vypátrali, ale nač zbytečně riskovat životy zdravých lidí.

Pomalu se zatahovalo. Už zase hodlalo v tomhle chmurném městě pršet. Dobrá, chmurné až tolik nebylo, působilo to na ní nejspíš tak právě kvůli práci, ale pršelo tu dost často, bez ohledu na to co bylo zrovna za roční období.
Káplo na ní a ona automaticky vytáhnula deštník, roztáhla jej a šla mlčky dál. Netrvalo dlouho a vše kolem bylo rychle mokré a chladné. Proč? Proč pořád muselo pršet…
********
K jeho překvapení ho vyvedli z místnosti celkem brzo. Doktorka Kate nepřišla a on absolutně nevěděl podle čeho usoudila už tak brzké zařízení normálního pokoje pro nenormální pacienty. Držel se aby se opět neušklíbnul. NORMÁLNÍ pokoj pro NENORMÁLNÍ pacienty, bylo to tak vtipné označení a zároveň neskutečně stupidní.
Když ho dovedli do jeho nového pokoje, cestou občas zahlédl nějakého zoufalého psychopata kterého vedl po chodbě jeden z hlídačů, opět ho přemáhala zvědavost zjistit jakou měl povahu a proč je tady. Zavrhnul to, nezajímalo ho to! Proč řešit někoho kdo je tak ubohý? Zabít člověka jen tak nebylo umění, počkat... On to dělal taky.. Občas, když měl prostě mizernou náladu nebo ho přepadnul chtíč po pomstě ,po sladké pomstě která brzo nastane a splní se mu.
Zavřeli za ním ale ještě předtím přemýšleli jestli ho tam nějak nezajistí, neudělali to, usoudily že je prostě jediný NORMÁLNÍ mezi naprostými šílenci. Přišlo mu to nechutně absurdní ale než aby se nad tím opět trapně filozoficky zamyslel, k uším mu dolehnul příjemný zvuk kapek deště a otočil hlavu k zamřížovanému zabezpečenému oknu přes které dobře viděl krásně zataženou oblohu. Tohle období krom léta miloval. Bylo přítmí i když bylo brzo ráno, bylo přítmí když bylo odpoledne, nekonečné stíny... jeho specialita.
Být stínem nebylo nic špatného, alespoň ne pro něj, věděl že není člověk… Věděl to už od první chvíle když zažil to co zažil. Jenže tihle lidé o ničem nevěděli. Jejich představivost byla nulová, představa že v realitě existuje něco co by se dalo vystřihnout z horroru a ze sci-fi je děsila, něco takového přece nemůže být. Protáhnul si zase krk a posadil se na postel a dlouho pozoroval dění venku. Sice dohlédnul jen na větve stromů rostoucích pod oknem a na zatažené mraky, ale tomu ke štěstí stačilo. Štěstí? Zasmál se potichu, štěstí existovalo jen tehdy pokud si ho někdo vytvořil…A on si ho vytvořil…nebo ne? Každopádně štěstí měl v jedné věci, nebyl člověk a nikdy jím nebude, byl stín….byl polostín! Zlověstný stín táhnoucí se za každou nic netušící osobou, vyčkávající stín který čeká než bude moci zasáhnout a že zasáhne tvrdě.
Zahihňal se svým přeskakujícím smíchem. To nad čím momentálně přemýšlel nemělo absolutně žádný smysl ani logiku. Byla to hloupost. Jediné co pro něj mělo smysl a logiku byli počty, teorie, vražda a výsměch méně inteligentním než byl on. Škubnul sebou, protože mu bolestivě z nenadání bodnulo ve spáncích. Zavrčel navztekaně, už je to tady zase. Nepatrně se začal třást, bolest ve spáncích nepřestávala, bylo to jako by mu někdo zarážel nůž stále a stále na stejné místo. Zhroutil se na postel ale snažil se to uhrát aby to vypadalo že se pouze položil. Nechtěl aby ho teď někdo kontroloval! Točila se mu šíleně hlava, bolelo ho v krku tak až se mu zadrhával dech a křečovitě svíral prsty okraj postele. Chtělo se mu spát a zároveň ne. Cítil jakoby mu něco vysávalo sílu. Bylo to jasné, jako se vlkodlaci podle legend báli každého úplňku on se bál stejně. Nesnášel měsíc, nesnášel noc s úplňkem, připadal si jako podřadný upír z knihy od Brama Stokera, s tím rozdílem že slunce miloval.
Vražda byla mnohem zábavnější za bílého dne, v noci ho nikdo neviděl… Maximálně jen jeho zářící bílé triko s černými pruhy. Tlak který v něm narůstal postupně opadával, bylo to varování… Varování předtím že přijde úplněk... Ten zatracený blbý měsíc! Vzpamatoval se a hleděl s mírně psychopatickým vyjeveným pohledem na strop a zamyslel se. Čím zakryje okna v ten osudný den?
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama