MDV:Stěny vypolstrovaného pokoje 4

13. října 2009 v 10:28 | JackieOnyxis |  Story

Ráno ho velmi unaveného probudil svit slabého slunce vyčuhujícího zpoza šedých bouřkových mraků. Pomalu otevřel oči a chystal se posadit, když v tom jej tělo zradilo a zůstal ležet. Po včerejším večeru se nemohl ani pohnout. Zavrčel a zapřel se rukama o postel. Přes velkou námahu se ale přece jen posadil. Nyní působil šíleně slabě i tím jak byl momentálně hrozně hubený. Trochu se protáhnul a přejel pohledem pokoj.
Každou chvíli se zde určitě objeví pečovatelé. To co plánoval muselo ještě počkat. Musí najít vhodný materiál aniž by ho někdo sledoval, hlavně se musel zbavit těch vážně "nenápadných" kamer po pokoji. Podíval se z okna a ušklíbnul se.
Miloval bouřky a z toho co se dělo venku vypadalo že bude neuvěřitelně krutá bouřka. Chvíli stále fascinovaně hleděl ven a pak sebou škubnul. Rozcuchané hnědé vlasy mu nyní dodaly k jeho šíleneckému mimo výrazu vzhled naježené vyplašené kočky. Koutek úst mu škubal do úsměvu ale jinak se vůbec nehnul. Potichu se začal uchechtávat ale jinak výraz stále nezměnil, stále mu jen tak koutek škubal a vytřeštil ještě víc šílenecky oči:,,HA!!!Já věděl že to najdu!!". Skoro zapomněl že je sledován a málem to vykřiknul, nicméně se probral ze svého euforického stavu včas. Nyní měl plnou hlavu jen jedné věci,utéct!!Utéct!!!Utéct!!!!! Všechno v něm nyní křičelo a radilo mu různé věci: zabít pečovatele a utéct, nezabít pečovatele a hrát si postupně na šíleného a užít si zábavy, zabít tu půvabnou doktorku ale to se mu víc než příčilo, právě proto že ho tolik přitahovala.Vzrušení s nadcházejících dnů v něm stoupalo víc a víc, skoro nekontrolovatelně se rozklepal a nejradši by se teď dusil smíchy kdyby mohl. Nenechá se odsud jen tak pustit,navíc pochyboval že by ho kdy pustili.
Myšlenky mu nekontrolovatelně vířily v hlavě. Ne…..způsobí peklo na které několik let nikdo nezapomene. Slyšel hlasy, hlasy ve své hlavě co mu radily udělat další a další krok vpřed. Mohl to udělat…mohl na všechny s klidem hledět z vrchu a nikdo vůbec nikdo by neměl odvahu se mu postavit.
Koutek se mu přestal škubat a na tváři se mu zjevil jeho obvyklý unavený smířený výraz,nastal nejvyšší čas se zklidnit protože uslyšel jak se k jeho pokoji blíží kroky. Z celého srdce doufal že až dostane tu nesmyslnou věc jako je jídlo, půjde se na něj podívat MUDr. Kate Frainová, ach Kate... chtěl by jí svírat v náručí i kdyby jí tím měl udusit. Kromě zabíjení byla jeho další posedlostí..posedlostí které by se nerad zbavil.
Jak se ponořil do svých myšlenek úplně zapomněl že se začali otevírat dveře do jeho pokoje a málem ho přistihnuli zase v jeho šíleném stavu. Nicméně ho probrala rána dveří a to se okamžitě začal zase chovat normálně.

S pečovateli neprohodil ani slovo…ani to neplánoval. S jediným s kým hodlal mluvit v tomto bohem zapomenutém místě byla právě jeho milovaná posedlost. Když pečovatelé udělali co potřebovali a zanechali ho opět o samotě, jídla se ani nedotknul..na co?
Vlastně to ani moc nepotřeboval, nicméně si velmi rád občas na něčem pochutnal…nebyl nějaký..stupidní upír z povídek.
Skoro až přátelsky se usmál když si uvědomil že kdyby jim povyprávěl něco o tom co se skutečně ve světě děje tak by ho měli za šíleného maniaka čímž taky byl, to jej málem rozesmálo. Zase ho naplnil šílený pocit nadšení:,,Bude to peklo….chaotické peklo……a nikdo…nikdo mě nedostane..". Zašeptal tajemně a zadíval se na bílou stěnu naproti sobě. Nikdy nepochopil proč byli blázince tak chladné…a pak se všichni divili…že jsou tu samí blázni, kdyby "psychaření"ostatních nebyla jeho specialita a jemu tyhle věci vadily, určitě by se už mlátil hlavou o zeď, což dělal také ale za jiných okolností.
Obrátil hlavu zase k oknu nad sebou a zamýšlel se nad tím jakou hrůzou je vyděsí. Je všechny a i tu neznámou osobu, kterou vycítil i když jí vůbec neznal.,,Je to typická ubožačka..". Řekl si pro sebe a sledoval přistávající kapku po kapce. Ozýval se v něm čím dál víc podivný hlas šeptající mu aby vyděsil i svou drahou posedlost, skutečně měl to nutkání hned jak jí spatřil. Miloval nevinné křičící tváře nic netušících lidí, přesně tak by chtěl aby křičela doktorka.Vychutnával by si každý doušek jejího křiku jako skvělé doušky whisky.
Za nedlouho co přemítal, se na chodbě ozvaly kroky a on věděl kdo přichází.Byla to ona.

******
Rok 2008 pro Mary začal špatně, počkat, žádný rok pro ní nikdy nezačal nijak zvlášť dobře. Nicméně zbytek školního dne proběhl celkem bez problémů. Nijak na sebe neupozorňovala, nesnažila se ani hlásit za což jí učitelé moc nepochválili, vždyť neměla nejhorší výsledky, tak proč takové mlčení? Napjaté atmosféry měla zkrátka už po krk.
Hned jak opustila školu tak se okamžitě uvolnila. Doma ji čekala pohoda na kterou se pokaždé těšila a nálada se jí ještě víc zlepšila když jí zahalil závoj deště. Dneska určitě něco napíše nebo nakreslí!
Pravdou bylo že už dlouho nic nestvořila, což jí dost štvalo. Tolik chtěla složit o něčem básničku, něco podzimního nakreslit ale zatím se jí to ani jednou nepodařilo.
Povzdechla si a raději zrychlila v kroku. Věděla totiž že jestli se střetne se spolužáky.. určitě by jí nenechali na pokoji.
Až za rohem jednoho domu zpomalila a vychutnávala si déšť. Možná byla blázen ale tohle bylo neuvěřitelně uklidňující. Připadala si rázem jako v magickém světě, měla nutkání tančit ale její odvaha měla bohužel hranice. Nechtěla dělat své rodině ostudu, navíc do blázince se jí nechtělo.
Nepatrně se zasmála. Neuvěřitelné…sama sebe teď pobavila. Zpomalila ještě víc a hodlala si tohoto podnebí užívat dál, jenže jí zarazil něčí tichý hlas: ,,Všimla jsem si že máš taky ráda déšť jako já..". Otočila se a spatřila svou další spolužačku,která byla ve směs stejná jako ona a měla ten samý problém že jí všichni považovali za divnou,ale oproti Mary se k ní chovali mnohem lépe.,,Je! Ahoj..Eriko". Pozdravila jí mile Mary. Oslovená dívka si pošoupnula své legrační roztomilé brýle a druhou rukou mezitím svírala nějaký stoh knih:,,Em..ahoj..". Oplatila jí pozdrav stydlivě a přes velké přemáhaní řekla: ,,Mary,vím že se moc neznáme a celkově jsme spolu moc nemluvily, jen tak nějak víme že máme hodně společného.Tak mě napadlo..nechtěla bys mě doprovodit do knihovny?". V Mary se okamžitě začaly míchat myšlenky, určitě chce doprovodit proto že má problém. Poznala to na ní hned jak jí uviděla a vlastně to ani nemusela hádat, protože když se podívala za Eriku uviděla vysmívající se bandičku kluků ze třídy:,,Ale jo..klidně..stejně nemám co dělat a ráda si s tebou povykládám". Pokrčila rameny. Tušila co se stane až půjdou kolem těch kluků, odnese to ona místo Eriky a výjimečně jí to nevadilo.
Vždy měla tak trochu ochranitelský pud vůči ostatním. Zase bude zachraňovat situaci i když jí to ten dotyčný nikdy nevrátí. Byla s tím smířená.
,,Tak snad abychom už šly".Nadhodila Mary a vykročila rychlým krokem do centra městečka. Za ní spěchala s ustrašeným výrazem Erika. Měla pravdu, ta holka nechtěla jít sama kdyby se jí náhodou mělo něco stát.
Po cestě do městečka toho moc neprohodily, což byla škoda Chtěla se o Erice něco víc dozvědět ale jak pochopila…nerozuměla by si s ní. Měly sice stejné koníčky, pocity a dojmy ale to nestačilo.
Blížili se pomalu ke knihovně a pomalu si začaly povídat. Nebylo to však nic přeborného. Erika občas prohodila něco o tom, že má ráda Maryniny básně které zveřejňovala Mary na internetu. Také mluvila o tom, že by chtěla taky něco napsat, ale necítí se na to a zůstane raději u svého mizerného kreslení jak jej sama nazvala. Mary se zase snažila probírat různá témata na které se ona ovšem nechytala, mrzelo jí to, čekala od ní víc. U knihovny se rozloučily a Mary si pro sebe zavrtěla hlavou.
Co mohla čekat od dívky která na tom byla v jistých ohledech hůř, nikdo si jí nevšímal, nikdo jí neměl rád, každý ji zneužíval jen pro domácí úkoly, rodinu měla rozvrácenou a ani ta si jí nevšímala. Erika byla prostě plachá, byla plachá i k těm se kterými by se možná mohla přátelit.
Založila ruce do kapes svého svetrového kabátku a vydala se konečně domů. K jejímu neštěstí ale přestávalo pršet. Kdyby to nebyla Erika koho doprovázela určitě by si pro sebe zanadávala že teď už nic nestvoří.
Nadechla se čerstvého studeného vzduchu a přivřela oči. Když už nic…popovídá si s někým koho má nejradši a kterému může říct naprosto všechno. I to že o sobě ráda tvrdí že je upírka nebo jiná magická bytost. Nevěděla kdo s ní mluvil, bylo jí jasné že ta osoba stejně neexistuje a že je to další výplod její fantazie, ovšem ten hlas si dokázala živě představit. Milý a tajemný. Ten výplod jí dokonce řekl i své jméno. Prý že se jmenuje Marixell a je také upír.
Široce se usmála, jo…byla blázen, definitivní blázen s velkou představivostí a nevadilo jí to. Nedělala nic špatného! Dokud jí to nelezlo na mozek tak moc že by stavěla svatyně a jiné podobné hlouposti, tak to mohlo být každému jedno co se jí honí v hlavě.
Otevřela jemně ústa a vyslovila:,,Marixelli jsi tam?".mV hlavě se jí téměř okamžitě ozval něčí příjemný mužský hlas. Nebyl skutečný, nebyl skutečný jak pro koho..pro ni to byl hlas přátelství a uklidnění po těžkých dnech.,,Ano jsem". Zaznělo. Mary se zamyslela co mu sdělí a tak začala svým typickým hlášením o škole:,,Dneska to i docela šlo..neotravovali mě tolik jako vždycky".Nastalo dlouhé ticho než zase "uslyšela" jeho hlas:,,To je dobře..jak pokračuje tvá tvorba?". Vyptával se. Prošla svou oblíbenou uličkou a začala uvažovat o tom co mu řekne. Nechtěla by ho zklamat tím že nenapsala vůbec nic .,,Nic moc..".
Přiznala po chvíli a chystala si v rukou už klíče.,,Poslyš,Marixelli..chci abys věděl že i když tě vlastně neslyším a jsi jen můj výplod fantasie..že tě mám ráda. Uklidňuješ mě, to je můj výtvor". Řekla po chvíli a vešla do malého parčíku který měla ze všech míst v tomto městečku nejradši. Byl malý a nikdo tam moc nechodil. Lavičky byli sice pomalované a zničené stejně jako už dost zanedbaná fontána, ale přesto to na ní všechno působilo a dýchalo tak zvláštně fantasticky.
Její vymyšlený upír se už neozval. Vždycky takhle zmlknul, nicméně tento krátký rozhovor s vlastní myslí jí naprosto stačil. Přiblížila se k zastrčenému malému domečku který se tísnil mezi dvěma dalšími, vyšla pár schodků vedoucích ke dveřím a vložila klíček do zámku. Zatlačila na dveře a odemknula. Vevnitř se automaticky vyzula ze svých oblíbených bot a zamířila do svého pokoje.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Susan Seras-Rip Van Winkle Susan Seras-Rip Van Winkle | 19. listopadu 2009 v 18:14 | Reagovat

Dalsi dily nejsou ci co??

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama