Melancholy Da Vista:Stěny vypolstrovaného pokoje 3

2. října 2009 v 20:10 | JackieOnyxis |  Story


Pomalu s přerývavým dýcháním se zase vrátil do sedu a očima začal zkoumat pokoj,má jen pár možností,použít polštář,matraci,prostěradlo a deku.Polknul,nebyl si příliš jistý jestli by to mohlo stačit,nerad by to riskoval,věděl ale….že to musí udělat,bylo to lepší než nic.Venku se mezitím rozpršelo víc,kapky deště pro jeho uši pomalu vytvářeli líbeznou melodii,zaposlouchal se do ní a přivřel oči,popadala ho potom bolestivém záchvatu únava,poddal se tomu..už dlouho se potřeboval vyspat a tohle byla ta nejlepší atmosféra jakou si mohl přát..


*****
Byla už noc když Kate Frainová unaveně, s šálkem čaje, kontrolovala a prohledávala různé spisy o pacientech. Čekala jí toho ještě hromada… hromada, než se dostane do postele aby zítra mohla vstát a jít zase do práce. Přivřela oči. Dovolenou bude muset ještě patrně odložit.
Vypila čaj, vstala z pohodlného křesla a šla si udělat další. Než se však ocitla v kuchyni, ještě se otočila a pohlédla zpátky na svůj pracovní stolek. Ta hromada papírů a složek jí doslova děsila.
,,Tolik práce…připadám si jako sekretářka..". Řekla si pro sebe, zapojila varnou konvici do zásuvky, vrátila se a posadila se, bez čaje jí to sice teď půjde pomalu nicméně si mezitím to čekání zkrátí. Uspořádala si složky které měla už prohlédnuté na druhou stranu stolku a snažila se dostat ke spisům Mela Petersona.
Stěží se dostala do půlky spisů a zapískala konvice. Jakmile se ale vrátila zpátky začala hledat dál. Neuvěřitelná hromada spisů se jí spíše kupila než ubývala. Petersonův spis našla až na úplném konci. Natáhla po něm ruku a napila se přitom lačně čaje, z ničeho nic se jí ale ruka zastavila, jakoby odmítala další pohyb. Ovládnuli jí zase ty samé pocity co předtím, bála se to otevřít, jakoby tam měla číst něco strašného.
Surově se donutila vzít spis do rukou, rychle ho stiskla prsty a přitáhla k sobě. Pomalu ho otevřela a zase se na posilněnou napila z šálku. Otevřela už sebejistě spis a přešla pár věcí které si už četla předtím.
Otáčela trpělivě list po listě až nakonec narazila na to na co chtěla. Začala číst další základní informace a nechápala proč jsou tam dvakrát. Ve spise stálo:

Jméno Pacienta:Peterson Mel

Narození:
25.10 1983
Bydliště: NEVYPLNĚNO
Rodina: NEVYPLNĚNO

Dále tam už bylo pár věcí o kterých Kate věděla, zarazilo jí ale, že kolonky "Rodina" ani "Bydliště" nebyly vyplněné. Nejistě sjela pohledem níž a hledala další informace, jenže nějaký stručný popis o jeho starých zdravotních záznamech chyběl. Promnula si oči a nedokázala věřit tomu co jí leželo před nosem:,,Ne…hergot to není možné…Něco tady musí být!". Otočila další a další listy, jenže nic co hledala nedokázala najít. Prohledala další a další spisy, nic…nic dalšího o Melu Petersonovi. Vzdala to, odložila prázdný šálek od čaje zhasnula ani se nemínila starat o pořádek ve spisech a prostě se rozešla rovnou do postele,na nějaké nesmyslné záhady neměla náladu ani čas…

******
Druhý den byl stejný jako ty předešlé. Opět vládlo sychravo, cesty zaplňovala mlha a všudypřítomné přítmí jako kdyby byl už večer. Takové brzké studené ráno nenadšeně uvítalo mnoho lidí směřujících do práce, dětí a teenagerů směřujících do škol a mezi nimi byla i jedna naprosto obyčejná 15ti-letá dívka s mírně zasmušilým a útrpným pohledem. Šla pomalu a chumlala se do svého delšího svetrového kabátku. Očividně jí byla dost velká zima ale nevnímala to…nevnímala celé okolí, nevnímala škodolibý smích svých spolužáků, ignorovala je jako celý život.
Nepatrně si povzdechla, čekal jí další namáhající den plný ponižování a posměchu. Nesnášela to...nesnášela to z celého svého srdce. Jmenovala se Mary Daneiová,dívka se zrzavě hnědými delšími vlasy a vždy v podivně sladěném oblečení ze kterého si všichni utahovali,nedokázala to pochopit. Nebyl to nijaký extrém, ona celkově nebyla žádný extrém pro smích. Jenže bylo snadné se posmívat někomu z nižších poměrů co nechodil každý den ve značkovém oblečení, bylo snadné se posmívat někomu kdo miloval magii a fantastickou literaturu, bylo to tak snadné.
Přiblížila se ke schodkům vedoucích do hlavního vchodu školy a vykročila jednou nohou vpřed, jako na povel jí ale někdo probíhající podkopnul nohy, zavrávorala a jen tak tak se chytila za zábradlí podél schodů. Naštvaně se zamračila ale věděla že to nemá cenu řešit, stejně jí nikdo nechtěl věřit a nikdo by se jí nezastal.
Prošla hlavním vchodem a zamířila do své třídy s taškou přehozenou přes rameno. Ještě než se k ní vůbec přiblížila, nepříjemně cítila co jí čeká… vešla nenadšeně do třídy a v tu chvíli zavládlo naprosté ticho v řadách jejích spolužáků. Letmě na ně pohlédla, cítila jak se zase propadá do jistého strachu, polknula a rozešla se s rozeznívajícím se škodolibým smíchem za jejími zády ke své lavici úplně na konci třídy, ode všech které neměla ráda..a oni neměli rádi ji.
Potichu se posadila a snažila se na to nesoustředit, ale sotva co vytáhla učebnice ze své tašky postřehla že se jí rozklepaly nervózně ruce. Skousnula si ret a potichu se uklidňovala:,,Klid Mary..klid…zachovej klid…je to jen pár hodin..potom půjdeš domů a budeš ve svém živlu". Nepomáhalo to, nervozita z nadcházejícího průběhu dne sílila a šlo to na ní děsivě poznat. Postřehla že k ní kráčí její úhlavní nepřítelkyně. Mikdy jí tak nechtěla nazývat, ale postupem času jí nezbylo nic jiného. Označení "spolužačka" jí k ní dávno už nesedělo.
"Ale copak? Bojíme se snad písemky nebo žáků?". Zeptala se výsměšně dlouhovlasá blond dívka s jasně zelenýma očima a s širokým úsměvem. Mary se jí snažila odpovědět tak aby jí nechala na pokoji:,,Gabrielo..prosím tě..ušetři mě svých zbytečných řečí". A pokračovala v chystání věcí na hodinu. Oslovená dívka naklonila jemně stranu na hlavu a spustila další salvu nepříjemných otázek:,,Jsi vážně dneska nějaká…vyhozená z rovnováhy…nemáš snad tu svou knížku plnou nesmyslů po ruce?".
Mlčela,rozčilovalo jí že do ní musela pořád nějak rýt ale polykala slova, stejně by jí neurazila a Gabriely by se zastala rázem celá třída, krom jedné holky která na tom byla stejně jako Mary. K jejím uším stále doléhaly nepříjemné poznámky na její osobu, skousnula si ret a opatrně ze sebe vysoukala:,,Gabrielo…chápu že si hledáš kamarády..ale vážně…u mě nepochodíš tak mi dej pokoj".
Práskla jí ruku na stůl a se škodolibým výrazem se k ní sklonila:,,Mary..ujasněme si kdo koho může urážet. Ty si obyčejná nula a tak nechápu proč bys měla tu pravomoc mě špinit tvými debilními poznámkami. Chceš si zase postěžovat učiteli? Tak prosím..ale věřil ti někdo někdy? Ne…protože tě považují za divnou ubožačku co nemá v téhle škole co dělat".Mary na ní pohlédla. Netušila co jí na to říct, někde hluboko jí to dost zamrzelo. Uhnla pohledem jinam a pravou ruku stisknula v pěst. Potichu se ozvala:,,Fajn…když jsem divná ubožačka tak mi dej pokoj a nebav se semnou!Ty mě nezměníš!". Rázně se postavila, obešla s opovrhujícím pohledem Gabrielu a zamířila na chodbu kde se hodlala skrýt u svého oblíbeného výklenku v rohu chodby u okna. Pokoušela se ignorovat pobavený smích Gabriely když odcházela.
Opřela se s lhostejným pohledem o parapet okna a hleděla ven na sychravé okolí, milovala tohle období, bylo útulné a inspirující, léto jí sice nevadilo ale v létě bylo až nepříjemné horko. Zamuchlala se víc do svého svetru a dlouho si prohlížela barvící se listy na stromech, mlhu která byla jako hedvábný závoj, kaluže na ulicích ve kterých se jako malá ráda čvachtala.V hlavě se jí nořilo spoustu nápadů pro své básně a kresby. Zasněně přemýšlela a bylo to pro ní jako vysvobození z toho všeho kolem ní.
,,Hele zase čumí jak idiot!".Vytrhnul jí něčí hlas, prudce se otočila směrem k dvěma spolužákům ze své třídy.
,,Ehm….víte že je neslušné se jen tak za někým přikrást ze zadu?".Snažila se být statečná jako vždycky, ale jako VŽDYCKY tušila že to pro ni nedopadne dobře.
,,Nějaká drzá ne?".Řekl jeden z nich škodolibým tónem.
,,A co ti je do toho?", zamračila se zlostně Mary. I když věděla, že jí chce jen vyprovokovat, její pocity byly velmi výbušné a tyhle poznámky jí skutečně dokázaly vytočit. Neomaleně do ní žduchnul:,,Všechno…protože ty si tady ta divná!".Mary se rozhlížela jestli někde kolem není učitel,bohužel nebyl, možná o kus dál ano ale tady ani náhodou:,,No co tak jsem divná!Vadí ti to?!".Odsekla navztekaně a hodlala odejít, neobešlo se to ovšem bez toho aniž by jí ti dva podkopli nohy, zabalancovala, spadla, narazila si nepěkně zápěstí jak se chránila před pádem rukama. S opovržlivými pohledy kolem ní prošli a vzrušeně si vykládali jak jí zase dokázali naštvat. Mary se pomalu zvedala a koukala hněvivě za nimi. Oprášila se a potichu si zašeptala:,,Copak mi NIKDY nedají pokoj?!Možná bych to vážně měla říct mámě…".Jenže si uvědomila že jí to říct nemůže, nechtěla aby měla její matka opět starosti navíc.
Zazvonilo na hodinu a Mary se nenadšeně vydala do třídy. Neměla ani nachystané věci! Takže zase bude kvůli svým spolužákům za blbou lajdačku!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama